Revizoři mají svůj revír přečtený

JÍZDA NAČERNO. Dopravní podnik zaměstnává více revizorů, kteří čistí MHD od černých pasažérů, a chystá i další opatření. Loňské zdražení jízdného stavy černých pasažérů dramaticky nezměnilo, přestože zvýšení pokut bylo mnohem mírnější než zvýšení cen jízdenek.

Praha - Dlouhé kolony aut ucpávají město už brzy po sedmé hodině ranní. Tramvaje se na stanici I. P. Pavlova střídají v rychlém sledu a typický obrázek ranní špičky dokreslují i masy lidí proudící ulicemi centra do práce.

Do ranního kolotoče se zapojí i dvojice revizorů Jiří a Jan. Hon na černé pasažéry začíná.

„Do metra nesmíme, nemáme na to ani uniformy. Dnes máme přidělený revír na povrchu, tramvaje a autobusy,“ odmítá Jan přání redaktorů MF DNES začít směnu prohlídkou podzemí.

Včasná identifikace * Černí revizorů je tak díky civilnímu oděvu, který na rozdíl od metra nosí při kontrole tramvají a autobusů, pro černé pasažéry mnohem obtížnější.

Přesto později jeden z cestujících komentuje slabiny i tohoto maskování: „Hned jsem je poznal, většinou jsou dva a mají příruční tašku.“

Na tramvaj jedoucí ve směru na Národní třídu čekáme v hustém dešti, který poslední den školního roku neúnavně zalévá Prahu.

„Špatné počasí nám nevadí, zima a déšť jsou pořád lepší než průvan, ve kterém člověk v metru musí stát dlouhé hodiny. To je pak o zdraví,“ líčí Jan pracovní podmínky profese, která v lidech často vyvolává protichůdné pocity.

Dobře si tento fakt uvědomuje i šéf přepravní kontroly Josef Hocek. „Tato práce měla a vždycky asi bude mít konfrontační ráz, také to je nejcitlivější místo Dopravního podniku. Po roce 1989 navíc vzrostl odpor proti autoritám kontroly, jde ale spíš o zkreslený výklad demokratického chování. Úkolem revizorů je totiž chránit peníze slušných lidí, kteří si za dopravu platí,“ obhajuje své revizory Hocek.

Revizoři často poznají černého pasažéra už zdálky. „Lidé někdy reagují dost zmateně a znejistí, když nás zahlédnou. Hlavně ženy často zčervenají, někomu zase na krku naskáčou červené skvrny. Kupodivu se to z velké části týká i těch, kteří mají platnou jízdenku,“ kroutí hlavou Jiří.

„Jízda načerno se mi vyplatí“

Asi čtyřicetiletá žena, kterou Jan v tramvaji osloví, opravdu vzbuzuje dojem raněné laně. Platný lístek však po kapsách hledá marně.

„Nemůžu najít doklady, buď mi je ukradli, nebo jsem je nechala doma,“ říká zkroušeně po minutě horečného prohledávání kabelky. „Jestli nemůžete zaplatit na místě, budete s námi muset na policii,“ varuje revizor.

„Nemám teď u sebe žádnou hotovost, ale peníze si vyberu z bankomatu,“ slibuje paní revizorům a na příští zastávce vystupuje v doprovodu obou mužů z tramvaje.

Po zaplacení pětistovky se nešťastný výraz jejích očí náhle mění v bojovné mhouření.

„Jezdím načerno už rok a půl, dnes mě chytli poprvé, takže se mi to vyplatí,“ říká poté, co zmizí oběma mužům z dohledu.

„Nehodlám platit takové peníze za to, že se musím tísnit v metru, čekat na zpožděné tramvaje a každý den odvracet nos od páchnoucích bezdomovců, které revizoři nechávají na pokoji,“ vysvětluje důvody, kvůli kterým jezdí MHD zdarma.

„Tu občanku jsem ale v její kabelce koutkem oka zahlédl,“ směje se později Jiří. Jako zkušený revizor, který psychologii cestujících „zkoumá“ už deset let, má nejrůznější únikové taktiky černých pasažérů docela zmapované.

„Klasika je štípnutí lístku až poté, co se v tramvaji objeví revizor. Proto také nejdříve kontrolujeme lidi postávající kolem strojků na označování jízdenek,“ říká Jiří.

Kapitola sama pro sebe jsou ovšem páry. „Ona většinou hraje volavku, která má legitku. Při kontrole ji pak hrozně dlouho hledá a až do zastávky přitom blokuje cestu k jejímu druhovi, který se veze zadarmo,“ popisuje další standardní scénář.

„Z mých soukromých statistik zase vyplývá, že pokud sedí dívka na klíně svého chlapce, je padesátiprocentní pravděpodobnost, že aspoň jeden z nich jede načerno,“ doplní Honza svého kolegu.

Občas stačí domluva

Oba revizoři přiznávají, že musí někdy odmítnout pozvání na kávu nebo návrh, aby se spokojili jen s polovinou pokuty, která by jim skončila v kapse. V tom jsou striktní, přesto dovedou být i mírnější a pokutu občas nahradí domluvou.

„Nemáte ani občanku?“ ptá se Jan školačky, která zkroušeně klopí zrak na kytku v celofánu položenou na klíně. Den před prázdninami pro ni nezačíná zrovna růžově. „Nebudeme to hrotit, zapomněla si tramvajenku, tak jí jenom domluvíme,“ říká Jiří. Benevolentně se prý revizoři chovají i v jiných případech.

„Člověk musí rozlišovat, v neděli dopoledne třeba někde na konečné tramvaje lístek prostě nekoupíte,“ uzná Jiří. „Nelámeme to přes koleno, to ale neplatí pro autobus, kde si jízdenku koupíte u řidiče,“ dodá.

Zvláštní norma platí i pro jednání s cizinci. „Když si v autobuse na cestě z letiště zapomenou označit lístek, většinou to neřešíme. V některých zemích totiž platí lístek už při výdeji z automatu,“ říkají s tím, že po týdnu pobytu v metropoli už turistům pokutu neprominou.

***

Černí pasažéři

- Průměrně Dopravní podnik sveze za jeden den více než 3 miliony cestujících.

- Černých pasažérů je dlouhodobě mezi cestujícími 5-7 procent, tj. asi 200 tisíc jízd načerno denně.

- Loni zkontrolovalo 122 revizorů na 5,5 milionu cestujících.

- DP loni uložil 250 tisíc pokut.

- DP vybral loni na pokutách 97 milionů korun.

- 54 % chycených černých pasažérů jsou mladí lidé od 20 do 29 let, 21 % jsou lidé ve věku 30-40 let, nejméně hřeší senioři ve věku 60 až 69 let - pouze 1 %.

- DP má nyní 151 revizorů.

- Průměrně zkontroluje jeden revizor 45 tisíc lidí ročně, tj. 123 lidí denně.

Zdroj: Dopravní podnik

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - Praha

Autor: ANDREA VOTRUBOVÁ