Toulky Bulharskem - vnitrozemí (září 2005)

Tam, kde nejezdí vlaky, je rozvinutá poměrně hustá síť autobusových spojů na komerčním principu. Po Bulharsku jezdí nesčetně mnoho soukromých dopravců, kteří buď provozují původní bulharské Čavdary nebo nakoupili ojeté autobusy a mikrobusy ze střední a západní Evropy. Na meziměstských linkách jezdí poměrně slušně vypadající ojeté autobusy, zdejším oblíbencem je německá Setra díky své příbuznosti s bulharským Čavdarem, který se původně začal vyrábět právě v licenci Setry. Tedy na frekventovaných trasách se můžete svézt patnáctiletými luxusními autokary, které tu budou v plné spokojenosti jezdit ještě mnoho roků. Regionální doprava je většinou zajišťovaná mikrobusy a dodávkami, kam je možné vtěsnat neuvěřitelné množství lidí.

Jízdné bývá poměrně jednotné, po zaplacení vždy obdržíte papírovou jízdenku odpovídající hodnoty. Jízdenky mají jednotný vzhled v celém Bulharsku. Výše jízdného je na zdejší poměry poměrně vysoká, tedy pro našince srovnatelná s cenami u nás, možná trochu nižší. Veškerá autobusová doprava zřejmě není dotována, takže si na sebe musí vydělat. I přesto se na bulharském venkově jezdí docela často a to i o víkendech. A nutno uznat, že kapacita autobusů bývá plně využita. Často jsme se setkali s případem, kdy jsme byli v mikrobusu jaksi "navíc", tedy bez nás by byl autobus tak akorát vytížen. Naštěstí tu nikdy nenechají nikoho stát na zastávce, i když je autobus totálně přeplněný, vždycky se najde způsob, jak i ty poslední cestující nějak dovnitř natěsnat. V malých autobusech jízdné vybírá řidič, většinou na začátku jízdy, někdy při vystupování. Ve velkých autobusech bývají průvodčí, kteří prodávají jízdenky za jízdy, což příznivě ovlivňuje jízdní dobu, ale nechápu, jak se při tomto systému může takové podnikání vyplatit. A pozor na další způsob úhrady jízdného. Na autobusových nádražích bývají pokladny, kde je nutné si na některé linky zakoupit jízdenku, protože řidič Vám ji neprodá, pouze zkontroluje.

Nyní bude následovat stručný popis našich cest po bulharském venkově při cestě z hlavního města Sofie přes pohoří Rila až k černomořskému pobřeží. Pokud budete chtít cestovat po Bulharsku veřejnou dopravou, je nutné kvůli chybějícím informacím být v neustálém kontaktu s místním obyvatelstvem. Na každou otázku je lepší zeptat se několikrát a více lidí, protože občas se stane, že vám někdo podá mylnou informaci a vy pak jedete úplně jinam. Jízdní řády jsou v Bulharsku dobře utajovaný materiál, naštěstí tu dost často funguje něco jako taktová doprava, takže si lze jízdní řád úspěšně domýšlet. Na nácestných zastávkách často ani nenajdete zastávkový sloupek, natož jízdní řád. Ten bývá výsadou autobusových nádraží. Tam většinou najdete cedulky s cílovou stanicí a s odjezdy do jednotlivých směrů. Za nejaktuálnějšími informacemi však raději choďte do pokladen nebo přímo za řidiči. Kdo by předpokládal, že jízdní řády jsou tu stejně zbytečné, je na omylu. Jízdní řády se tu dodržují a to velmi často na minutu přesně. Polohu zastávek už místní znají, pro cizince je to menší problém, pokud chce nastupovat. Při výstupu jednoduše stačí řidiče požádat a on už vám někde zastaví. Jízdné za zavazadla se neřeší, platí se jen za živého člověka.

Při jedné cestě do okolí Sofie jsme měli možnost vyzkoušet maximální obsaditelnost Fordu Transit. I když má tato dodávka jen 12 míst k sezení, nakonec nás bylo 25. Při nástupu prvních lidí nad limit řidič pohotově vyndal zpod sedaček malé stoličky, na které si noví cestující posedali. Když pak už nestačilo ani totální uskromnění sedících cestujících, zbylí lidé si stoupli, kam se dalo i nedalo. A tak se jelo, stále jako o život, přes neuvěřitelné výmoly v léta rozestavěné čtyřpruhové silnici. Autobusové nádraží v Samokově je spíš noclehárnou pro bezdomovce, ale funguje tu informační okénko s pokladnou a v luxusním provedení tu mají i jízdní řády a schéma vedení regionálních linek. V Samokově lze spatřit nejrůznější typy autobusů. Přestárlý linkový Čavdar, který drží pohromadě jen silou vůle a vrstvou barvy, podobně starý městský Čavdar či kodrcavý mikrobus Čavdar. Přehlídka dále pokračuje ojetou zájezdovou Karosou LC 735 od některého z českých dopravců a potom následují ojetiny z Německa. Například linkový Mercedes z Frankfurtu nad Mohanem ještě s původními nápisy a číslem linky, Další linkový VanHool s osmdesátých let a pak již poměrně slušné zájezdové Setry na hlavní lince do Sofie. Naše cesta pokračovala dál do nitra pohoří, do malé vesničky Govedarci. I sem jezdí každé dvě hodiny autobus, my měli štěstí na rozvrzanou dodávku Iveco.

Při návratu z této oblasti netušíce, kdy jede nejbližší spoj do Samokova, ani kde se nachází zastávka, nezbylo nám nic jiného, než jít po silnici tím směrem a doufat ve štěstí. A opravdu po chvíli kolem projel mikrobus a na zamávání bez problémů zastavil. Ze Samokova jsme pokračovali další dodávkou do lyžařského centra Borovec. Toto místo je turisticky atraktivní i v létě a tak jezdí se Samokova autobus ve 30 minutovém taktu. Z Borovce jsme se vyvezli kabinkovou lanovkou až do výšky 2370 m n.m. Je sice pravda, že jízdné bylo i na bulharské poměry dost vysoké (jízda tam a zpět v ceně 13 Lv, tedy asi 200 Kč) a to díky cizinecké přirážce, ale výstup lanovkou nad mraky do takové výšky za to stál. Lanovka, překonávající převýšení asi 1500 m je v provozu denně kromě pondělí a úterý od 9 do 16 hodin. O bulharské mentalitě trochu svědčí i příklad odbavovacího systému lanovky. U pokladny sice obdržíte jízdenku 21. století s magnetickým pruhem, při příchodu k turniketu vás ale odpovědný zaměstnanec - kontrolor vyzve, abyste dlouhodobě nefunkční turniket obešli dodatečně zhotovenou uličkou.

Po pobytu v závratných nadmořských výškách jsme pokračovali do vnitrozemí pravidelnou linkou do města Kostenec na vlak. Tato linka jezdí jen čtyřikrát denně a díky tomu, že se zrovna v Kostenci konaly trhy, měli jsme další možnost ověřit maximální obsaditelnost vozidla. Obstarožní Mercedes asi pro 30 lidí si uměl poradit i s padesáti. Nervózní řidič již sice na každé další zastávce věnoval pár nelichotivých slov nově přistupujícím, nikoho si však nedovolil nechat na zastávce. V Kostenci nás přivítalo náměstí zaplněné trhovci. Náměstí vévodila polorozbořená budova autobusového nádraží a o něco lépe vypadající a funkční odbavovací hala vlakového nádraží. Město Kostenec má to štěstí, že leží na hlavní trati ze Sofie do Plovdivu a zastavují tady i rychlíky, protínající celou zemi. I když jezdí jen párkrát denně, je to asi nejrychlejší, nejpohodlnější a určitě nejlevnější cesta, jak se dostat k moři. V odbavovací hale nám ochotná pokladní vše vysvětlila a prodala neuvěřitelně levné jízdenky. I při rychlíkovém příplatku jsme platili v přepočtu asi 30 haléřů na kilometr. A jeden z nás dostal i významnou slevu na prošlou ISIC kartu. Jízdenky jsou tištěny přes celostátní automatizovaný systém, na nádraží svítila obrovská digitální tabule s odjezdy vlaků a poloprázdný vlak odpovídal svým vzhledem a čistotou běžným českým rychlíkům, takže jsme byli se službami BDŽ náramně spokojeni.

Bohužel jsme při cestě přes celé Bulharskou nasbírali asi hodinové zpoždění vyvolané jednak pomalou jízdou úseky po povodních, kde rozbouřená řeka Marica na počátku tohoto léta strhla část železniční tratě, takže se jezdilo pouze po jedné koleji. Nicméně jsme byli svědky rozsáhlých stavebních prací k napravení povodňových škod. Další příčinou zpoždění bylo asi půlhodinové čekání, během něhož se naše lokomotiva vydala zachránit a odtáhnout porouchanou lokomotivu, jež blokovala jednokolejnou trať. Na rychlících uvidíte buď klasické vagóny podobné těm českým nebo se svezete v podivných trochu vyboulených vozech místní provenience. Vlaky na elektrifikovaných tratích jsou taženy českými nebo rumunskými lokomotivami. Regionální vlaky na elektrifikovaných tratích jezdí v podobě červenožlutých elektrických pantografových jednotek z vagónky v lotyšské Rize.

Stejně jako v autobusové dopravě, i v té železniční panuje mírná přezaměstnanost, kdy jeden vlak obsluhuje více průvodčích než je zdrávo. Průvodčí klidně za jízdy kouří, proto nechávají dveře vagónů otevřené, aby se to lépe vyvětralo. Také nádraží po cestě byla budována v megalomanském stylu, z nichž některá dost kontrastují se zbídačeným vzhledem okolní zástavby. Po cestě jsme minuli nádraží v Septemvri, odkud vyjíždí úzkorozchodná železnice, u nádražní budovy ve městě Pazardžik se mihl provozní trolejbus Škoda 9Tr a při projíždění Plovdivem se mezi samými nízkopodlažními ojetými Mercedesy sem tam mihla městská Karosa z některého z českých měst. Příjezdu do přímořského Burgasu nejdříve předchází průjezd obrovskou rafinerií ropy, která je sem přivážena tankery přes Černé moře. Nádraží v Burgasu však ukázalo mnohem vlídnější tvář.