Čím víc člověk cestuje a čím lépe poznává cizí země, tím více zjišťuje, že naše země má příliš velký strach z něčeho nového, dosud neosvědčeného a léty neprověřeného.
Čím víc člověk cestuje a čím lépe poznává cizí země, tím více zjišťuje, že naše země má příliš velký strach z něčeho nového, dosud neosvědčeného a léty neprověřeného. Chybí zde vůle něco změnit, zvolit neobvyklé postupy. Tato vůle je rovněž zašlapávána do země současnými předpisy a normami. V kombinaci s nedostatkem peněz tyto faktory brzdí pokrok a rozvoj městské hromadné dopravy. Jeden příklad za všechny: budování železničních stanic či stanic metra v Česku a v zemích západní Evropy se diametrálně liší. V dopravně vyspělém Německu či v neméně pokročilé Francii se při navrhování nových stanic zjevně přednostně hledí na užitek pro cestující a až poté na směrové a sklonové poměry stavebního uspořádání. V Praze se raději stanice vybuduje daleko od místa potřeby nebo se v případě předchozího zrušení již neobnoví, neboť by byla umístěna v příliš ostrém oblouku a pro cestující by to nebylo dvakrát bezpečné. Na stanicích umístěných přesně dle stávajících norem sice ke zranění nedojde, otázkou ale zůstane, kolik cestujících tato stanice díky své nevhodné poloze přiláká.
Přehnaná starostlivost o bezpečí cestujících se projevuje i v jiných oblastech. V Německu je celkem obvyklé, že noční autobusy zastavují pro výstup i mimo pravidelné zastávky, pokud jsou daleko od sebe, aby se noční cestující rychleji dostal domů a nemusel se plížit dlouhou temnou ulicí plnou potenciálních násilníků. U nás toto nelze, neboť by při výstupu z vozidla mimo zastávku mohlo dojít ke zranění vystupujícího. Posuďte sami, co je nebezpečnější.
U našich západních sousedů není problém vzít si s sebou do tramvaje či autobusu jízdní kolo, když tím nepřekáží v době přepravních špiček. V Praze je preference cyklistické dopravy limitována nejvýše dvěma bicykly na soupravu metra, což při víkendovém intervalu stejně nikdo nedodržuje.
V německém Stuttgartu se nebojí doprostřed pěší zóny u vchodu do podzemní dráhy umístit digitální panel s informacemi o odjezdech nejbližších vlaků. V Praze ovšem takové hazardování se zdravím cestujících nepřipadá v úvahu. Ti by se asi totiž zcela nekontrolovaně vrhli do útrob metra a volným pádem by se snažili chytit svou soupravu. Nevím sice, jak velký je počet zranění cestujících v německé MHD, ale vím, že si díky bohatším informacím a službám mohou cestování zpříjemnit a zrychlit a hlavně si asi opravdu připadají jako klienti a ne jako nesvéprávné stádo.
Ve světových metropolích jako Londýn či Paříž a ostatně i v celém Německu vám řidič autobusu nezastaví, nedáte-li mu znamení. Všechny zastávky tak mají přehledně stejný charakter a nevypadá to, že by z toho byli cestující nešťastní. Aspoň nemusí tápat, která zastávka na znamení je a která není a nemusí mít strach z osočování řidičem, pokud se náhodou spletou. K tomu ušetřený čas, nafta i životní prostředí.
I když se podařilo od dob Ikarusů, účelových linek a sedmnáctiminutových intervalů udělat obrovský kus práce, pražskému cestujícímu (o mimopražském nemluvě) stále chybí důležité informace. V metru se na první pohled nedoví, za jak dlouho mu souprava přijede, zato ví velmi přesně, kdy mu ujela. Na lince B ani často nezjistí, kde souprava končí jízdu. Dále nemá možnost si ve vozidle vyzvednout jízdní řád pro svoje příští cesty. Pokud musí přestupovat v době nízkých přepravních nároků, celou cestu se strachuje, neujede-li mu přípoj, pokud tedy ví, kde má přestoupit. A když už ví, musí v mimopražských oblastech bedlivě sledovat cestu, protože hlášení zastávek se za pražské hranice prokousává velmi zvolna. Široké spektrum informací na zastávce včetně plánku okolní oblasti lze v Praze spatřit pouze v centru a za Prahou ve světlých výjimkách (Mníšek pod Brdy, Kostelec nad Černými lesy). Všude jinde se musí zájemce o přepravu spokojit s jízdním řádem a ostatní si domyslet.
Atraktivitu jízdního řádu zvyšuje jeho jednoduchost a zapamatovatelnost. I když se již v MHD mnoho podařilo zlepšit, na železnici mimo hlavní tratě je pravidelný jízdní řád stále jev sporadický. Bojím se, aby se sporadickým jevem nestalo spatřit na těchto tratích cestujícího.
Doba, kdy se musel zákazník doprošovat o služby nebo zboží, pomalu odeznívá a je čas dát mu najevo, že o něj MHD stojí víc než jeho vlastní automobil. Avšak bez kvalitních a aktuálních informací půjde těžko říct: Dnes nech auto doma a jeď do práce s námi. A když se Ti to bude líbit, dostaneš dost informací k tomu, abys s námi mohl jet i zítra.
Na řadu opatření, zlepšujících přísun informací cestujícím, se však nelze vymluvit nedostatkem peněz. Některé věci totiž kupodivu fungují i zdarma. Jen je třeba využít všechny nástroje. Takže je někdy užitečné vzít si poučení a příklad ze zemí, kde je boj o cestující daleko obtížnější než u nás a nehledat ve všem jen důvody k zamítnutí. A protože nemožné je jen silné slovo od slabých lidí, nelze než doufat, že věci, které už úspěšně fungují jinde a tady jsou zatím nemožné, budou zanedlouho fungovat i u nás.