Jedna z nejrychleji rostoucích megapolí a největší město Turecka se rozkládá na evropském i asijském kontinentu a za 10 let od poslední návštěvy se výrazně rozrostla i síť MHD, zejména místního metra. I přes ohromné investice do kolejové dopravy je Istanbul každý den paralyzován automobilovou dopravou a pohybovat se mezi centrem a stále vzdálenějšími předměstími je velmi náročné. Každopádně přibylo dalších 5 linek metra, z toho 3 automatické, a to na obou kontinentech. Istanbul má také novou tramvajovou linku bez trolejí a brzy se otevře další. Přibyly také dvě lanovky. Staré istanbulské letiště se přesunulo do nové vzdálené lokality, kterou s městem spojuje nové expresní metro. Po historickém propojení obou kontinentů podmořských železničním tunelem se povedlo obnovit příměstskou železnici podél celé aglomerace na západě i východě. A do Istanbulu konečně po této rozšířené trati dojely i rychlovlaky z Ankary. Výrazně se modernizovala flotila autobusů hlavně na metrobusové lince 34, kde se zvýšil podíl velkokapacitních vozidel včetně nových 25metrových pětinápravových dvoukloubů. Všechny autobusy MHD jsou nově žluté bez ohledu na dopravce.

Istanbulské metro má už 243 km a 159 stanic, od poslední návštěvy v roce 2015 vzniklo 5 nových linek a dvě byly výrazně prodlouženy. Celkem přibylo 147 km tras metra. 3 z 5 nových linek jsou automatické, 3 nové linky jsou v evropské části, 2 v asijské. Většina nových linek i úseků je v podzemí, pouze na několik málo stanic či krátkých úseků vystupuje na povrch. Automatické linky mají nástupiště opatřena dveřními stěnami, běžné jsou poměrně dlouhé přístupové chodby a přestupovat mezi jednotlivými linkami bývá celkem dlouhý pěší výlet poměrně nezáživnou architekturou.
Druhá nejstarší linka metra M2 vznikla v roce 2000 a její jedinou povrchovou stanicí je Halic uprostřed mostu přes zátoku Golden Horn v centru evropské části Istanbulu. Tento úsek vznikl až v roce 2014. Na lince M2 jezdí kromě původních nerezových souprav Hyundai Rotem také tyto nové jednotky od stejné firmy, ale zcela jiného vzhledu a barevnosti, které byly pořízeny v roce 2017
Od poslední návštěvy před 10 lety vniklo v Istanbulu 5 nových linek metra, 3 z nich s automatickým provozem. Jednou takovou v evropské části města je linka M7, zprovozněná postupně v letech 2020-2023, dlouhá 19 km. Pro linku bylo pořízeno 80 čtyřvozových jednotek Hyundai-Rotem.
2 ze 17 stanic nové automatické linky metra M7 v evropské části jsou nadzemní – zde přestupní stanice Alibeykoy, pod níž vede nová tramvajová linka T5. Nová linka obepíná evropské centrum města ze severu a tvoří tangentu propojující jednotlivá istanbulská předměstí. V přípravě je prodloužení na obou koncích, západní konečná by měla být u dnešní konečné tramvaje T1 a lanovky F1 Kabatas v centru.
Stanice nové automatické linky metra M7 mají na nástupištích oddělovací dveřní stěny, jinak jejich architektura nijak zvlášť nevybočuje z dosavadního istanbulského kurzu – většinou ražené poměrně hluboké stanice s dlouhými přístupovými chodbami a bez architektonických zvláštností. Další dvě automatické linky (M5 a M8) najdete v asijské části města.
Mezi novými linkami metra je i jedna speciální – expresní metro na nové istanbulské letiště. Linku M11 provozují na rozdíl od ostatních linek metra turecké státní železnice TCDD. Nová linka se od ostatních odlišuje také výrazným designem nástupišť a přístupových chodeb. I když zde najdete dveřní stěny, vlaky nejsou automatické. Použity jsou čínské soupravy CRRC.
Takto okázale vypadá vestibul stanice metra na novém istanbulském letišti vzdáleném cca 60 km od centra města. Nové obří letiště funguje od roku 2019, kdy se sem přesunul provoz z původního Atatürkova letiště blíž centru. Metro sem dojelo až v roce 2023 a na konečnou blíž centru města dojedete zhruba za půl hodiny. Pak je ale nutné přestoupit na další linku. Samotná cesta je poměrně rychlá (vlaky mají dosahovat až 120 km/h a na cestě je poměrně málo stanic), ale dost nezáživná (metro vede sice většinou pod neobydlenou krajinou, ale celé v tunelu a většina cestujících musí kvůli malému počtu sedadel stát).
Po absolvování cesty metrem na nové istanbulské letiště se musíte vydat na poměrně dlouhý pochod od stanice do letištního terminálu. Podobně nekonečný je i přestup z této expresní linky metra na jinou, kterou se dostanete do centra. Expresní metro M11 jezdí navíc v intervalu 20 minut, takže na cestu je potřeba si vyhradit opravdu velkou rezervu.
Na rozdíl od linek metra provozovaných městským dopravním podnikem IETT, provozují novou expresní linku M11 turecké železnice. Rozdíl poznáte i v honosnější a pestřejší výzdobě stanic a přístupových chodeb. I když je linka M11 normálně zapojena do sítě metra, používá symbol U, který je použit také u nedávno zprovozněné vlakové lince v centru Istanbulu. Už nyní má tato čistě podzemní linka 51 km a je tak nejdelší linkou metra v Istanbulu. Nyní se staví prodloužení jihozápadním směrem, kdy bude vzdálené letiště napojeno také na západní okraj aglomerace do uzlu Halkali.
Kromě nového istanbulského letiště v evropské části můžete doletět (a většinou výrazně levněji) na letiště Sabiha Gökcen v asijské části, které funguje už přes 20 let, ale metro tam dojelo až v roce 2022, a to tato prodloužená linka M4, která vás doveze až na pobřeží u Bosporské úžiny do centra asijské části této megapole. Letiště je cca o polovinu blíž centru než nové, ale cesta tam trvá zhruba stejně dlouho.
Interiér vlaků CAF na zcela podzemní lince metra M4 s orientálními motivy interiéru. Tahle linka byla prvním metrem v asijské části a od roku 2012 se postupně rozrostla až na 34 km. Trasu z letiště až do centra ujedete cca za 45 minut. Jezdí se celkem pomalu a sedadel je málo, takže zážitek nic moc (pokud je navíc plno). Za posledních 10 let se síť metra rozrostla cca o 150 km. Jen v asijské části vznikly 2 nové linky M5 a M8, obě automatické.
Interiér starších souprav Hyundai-Rotem na lince M2. Tahle druhá nejstarší linka se na severu dělí na dvě větve, resp. krátká odbočka do stanice Seyrantepe je obsluhována samostatnými vlaky. Samozřejmě nechybí poměrně dlouhý přestup a docela reálná možnost, že navazující vlak s poměrně dlouhým intervalem vám ujede před nosem.
Istanbul opustil v roce 2019 své původní letiště napojené na první linku metra poměrně blízko centra a v evropské části cca 60 km od centra Istanbulu vyrostlo nové obří letiště, kam v roce 2023 dojelo i metro, speciální expresní linka M11, vedená celá pod zemí. I když je to touto linkou z její konečné poblíž centra na letiště cca 37 km, dojedete sem už zhruba za půl hodiny díky své na místní poměry neobvykle vysoké rychlosti. Metro ale jezdí jen každých 20 minut a bývá dost plné, bohužel sedaček je zde stejně málo jako na ostatních linkách. A zhruba stejný čas jako na cestě strávíte...
Schéma trasy linky M2 nad dveřmi s vyznačenou odbočkou a také s navazující linkou M5, kde jsou používány společné vlaky. Kromě novějších jednotek Hyundai-Rotem jsou zde k dispozici i starší vlaky Alstom Metropolis z konce 90. let. Na linku M6 k univerzitnímu areálu navazuje od roku 2022 nová podzemní lanovka F4 dolů k pobřeží zálivu Golden Horn.
Na konečné stanici metra M2 Seyrantepe, resp. jeho odbočky, navazuje od roku 2017 tato automatická pozemní lanovka dolů do stanice Vadistanbul, kde se nachází obří nákupní centrum. U samotné stanice metra leží velký fotbalový stadion, stanice je tak připravena na nárazové davy lidí. To ale znamená, že cesta ze stanice ven trvá poměrně dlouho.
Nová pozemní automatická lanovka F3 je dlouhá 750 metrů a překonává převýšení pouhých 40 metrů. Až na výhybnu uprostřed je jednokolejná a jako jediná v Istanbulu (i v celém Turecku) je nadzemní. Jezdí se v intervalu cca 10 minut a cesta trvá 2,5 minuty.
Interiér vozu nové pozemní lanovky F3 k nákupnímu centru Vadistanbul. Lanovku postavila a vozy dodala švýcarská firma Bartholet. Každý ze dvou vozů má kapacitu 250 cestujících. Do stanic lanovky se vstupuje přes turnikety, ale během návštěvy byl vstup volný.
Typický symbol istanbulského metra najdete překvapivě i zde uvnitř obřího nákupního centra Vadistanbul na severním okraji města. Dostanete se sem totiž pomocí pozemní lanovky, která vás doveze k nejbližší stanici metra M2 Seyrantepe. Lanovce se snad do budoucna zvýší poptávka – kromě nákupního centra rostou i zde nové výškové obytné budovy.
A ještě pohled z dolní stanice Vadistanbul pozemní lanovky F3 směrem na druhou konečnou u fotbalového stadionu a stanice metra Seyrantepe. Jako jediná vede nad zemským povrchem – ostatní 3 istanbulské kolejové lanovky jsou podzemní.
První a nejstarší linka istanbulského metra funguje už od roku 1989. Jedna ze dvou větví vede na původní istanbulské letiště, které se ale v roce 2019 přesunulo do nové lokality výrazně dál od města. Název stanice Atatürk Havalimani (letiště) však této konečné zůstal. I přes vymizení letištích cestujících však o pasažéry rozhodně není nouze – linka vede hustě osídlenou částí města a na západě křižuje další dvě nové linky.
Od roku 2014 je první linka metra M1 prodloužena do nové přestupní stanice v evropské části Istanbulu – Yenikapi. Tady lze přestoupit na linku M2 a také na mezikontinentální příměstskou železnici Marmaray. Soupravy od firmy ABB z konce 80. let jsou vzhledově podobné metru „Silberpfeil“ ve Vídni a v minulosti byly krátce používány také na lince T4, která je spíš takovým Stadtbahnem.
Toto je už třetí generace vozidel na nejstarší evropské pozemní lanovce z roku 1875. Říká se jí Tünel a má označení F2. Spojuje pobřeží Bosporu v centru s kopcovitou částí centra nad zálivem Golden Horn. Tyhle vozy byly vyrobeny v roce 2007.
Nejkapacitnější pozemní / podzemní lanovkou je linka F1 mezi stanicí Kabatas (na břehu Bosporu) a Taksim – velkým náměstím na kopci v centru evropské části. Tyto dvouvozové „vlaky“ jezdí ve špičkovém intervalu 3 minuty a lanovka funguje už od roku 2006.
Zatímco nejnovější letiště v evropské části Istanbulu je druhým nejrušnějším v Evropě, nabízí výrazně levnější letenky druhé istanbulské letiště Sabiha Gökcen v asijské části ležící cca 35 km od centra megapole. Toto letiště funguje už přes 20 let a má zhruba o třetinu nižší obrat než nové letiště v evropské části. A teprve v roce 2022 sem dojelo metro díky prodloužení asijské linky M4. Cesta až k Bosporské úžině trvá zhruba 45 minut a opět vede celé pod zemí. Stávajících 10 linek metra se má v blízké budoucnosti rozrůst o další 4 linky až do čísla M14. A také několik stávajících linek se...
Nejnovější tramvajová linka má označení T5 a vede podél pobřeží zálivu Golden Horn z centra evropské části Istanbulu na sever. První část byla otevřena v roce 2021. Celá linka je bez trolejí. Vozidla si odebírají proud z pásu uprostřed kolejí (technologie APS od Alstomu).
Na nové tramvajové lince T5 jezdí v intervalu 6-7 minut dvojice pětičlánkových plně nízkopodlažních tureckých tramvají Durmazlar, které jsou vyráběny v nedaleké Burse.
Tramvajová linka T5 vede poměrně honosnou oblastí podíl zálivu Golden Horn, proto zde nejsou troleje. Nejnovější jižní úsek s napojením na tramvajovou linku T1 v uzlu Eminönü byl otevřen v roce 2023.
Nové tramvaje na lince T5 od tureckého výrobce Durmazlar jsou plně nízkopodlažní a nabízejí hodně prostoru na stání. To se hodí, protože cestující si tuto linku rychle našli a tramvaje jezdí plné nejen ve špičkách, ale i o víkendech. Těžko říct, jestli je to vozidly nebo tratí, ale jízda je poměrně neklidná. Na druhou stranu je cesta ubíhá poměrně svižně díky vysoké míře preference.
Intuitivní informační systém v tramvajích na nové lince T5. Je dlouhá 10 km, má 14 zastávek a celou trasu ujede za 35 minut. Zhruba v půlce trasy je v plánu odbočka západním směrem. V asijské části se již chystá další tramvajová linka T6, která má být dlouhá 21 km.
Přestupní zastávka Alibeyköy, kde se nová tramvajová linka T5 křižuje s novou automatickou linkou metra M7 – ta zde vede nad zemí, kdy překonává toto údolí a stanice leží vysoko nad ním. Tramvajová linka T5 je v celé trase stavebně oddělena od ostatní dopravy a nezdržuje se ani na semaforech.
Stejně jako u nových podzemních stanic příměstské železnice nebo u metrobusu, najdete v ulicích Istanbulu i takové směrovky na novou tramvajovou linku T5 – zde cestou od stanice metrobusového koridoru, i když takový pěší přestup zabírá cca 10-15 minut.
Severní konečná stanice tramvajové linky T5 u autobusového nádraží Alibeyköy. Zde se nachází také tramvajová vozovna, a proto je zde přítomna také trolej – tu používají tramvaje pouze pro pohyb ve vozovně – proto mají také pantografy, i když většinu času nepoužité.
Na druhé největší autobusové nádraží Alibeyköy na severním okraji Istanbulu se dostanete také novou tramvajovou linkou T5. Odjíždějí odtud hlavně dálkové spoje. Nad terminálem se tyčí nové výškové budovy obytné čtvrti Levant 5. Istanbul se neustále rozrůstá do všech směrů, kde lze stavět.
Rozšířila se také síť tramvajových linek. Na původní linku T1 navazuje v centru evropské části nová linka T5, která vede podél zálivu Golden Horn poměrně luxusní částí města a celá je bez trolejí. Turecké obousměrné tramvaje Durmazlar zde jezdí v počtu 30 kusů od roku 2021, nejnovější úsek do zastávky Eminönü s možností přestupu na linku T1 i lodě směrem do asijské části byl otevřen v roce 2023. Tramvaje sice mají na střeše pantografy, ty ale používají jen pro pojíždění ve vozovně, jinak jsou napájeny ze spodního přívodního pásu mezi kolejnicemi (systém APS od Alstomu). Nová linka je dlouhá...
První novodobá tramvajová linka T1 funguje už od roku 1992. Původně zde jezdily vysokopodlažní soupravy používané dnes na lince metra M1. Nejnovějšími vozidly jsou tyto Citadisy od Alstomu, které zde jezdí v počtu 37 kusů od roku 2011. Zde na zastávce Eminönü, kde lze nově o kousek dál přestoupit na novou tramvajovou linku T5.
Na lince T1 jsou aktuálně nejstarší tyto tramvaje Bombardier Flexity Swift, které zde jezdí od roku 2004 v počtu 55 kusů, spřahovány jsou do dvojic, stejně jako jejich mladší kolegyně od Alstomu. Linka T1 je dnes rozvětvená na západě – jedna z větví byla dřív označena jako T2. Zde v přestupní stanici Zeytinburnu, kde se tramvaj potkává s metrem M1 a také metrobusovým koridorem.
Linka T4 je něco mezi tramvají a metrem, neboli jakých Stadtbahn. Má vysoká nástupiště a částečně je vedena pod zemí. Aktuálně zde jedí tři typy vozidel, nejnovějších je těchto 14 vozidel RTE, která se vyrábějí přímo v istanbulském dopravním podniku.
Na všechny zastávky kolejové dopravy včetně tramvají nebo linky T4 s vysokými nástupišti je přístup umožněn pouze přes turnikety a všechny zastávky jsou tak odděleny různými zábranami a tarifní kázeň je střežena dozorčím personálem. Někdy i všudypřítomnými kočkami nebo povalujícími se psy.
Na lince T4 jezdí od roku 2008 i tato dvoučlánková vozidla Hyundai-Rotem, spřahovaná do trojic. Kabinu řidiče mají vždy na jednom konci. Linka T4 začíná v uzlu Topkapi, kde navazuje na tramvaj T1 a vede severozápadním směrem. Z 22 stanic jich je 7 podzemních.
I když linka T4 funguje teprve od roku 2007, potkáte zde i tyto Düwagy používané dříve v německém Kolíně nad Rýnem, vyrobené ve druhé polovině 70. let. Před linkou T4 byly nasazeny i na první linku T1, která dřív měla také vysoká nástupiště. V rámci postupné modernizace získala tato vozidla klimatizaci prostoru pro cestující.
Od roku 2014 funguje nový přestupní uzel Yenikapi, kde se potkávají dvě linky metra s novým podzemním úsekem železnice, díky kterému je nově propojena evropská i asijská část Istanbulu. Takto honosně vypadá společný vstup do stanic metra i železnice. A nejen ve špičkách se to tu hemží jako v úlu.
Mezikontinentální příměstská železnice Marmaray funguje s novým podmořským tunelem už od roku 2014, teprve v roce 2019 ale byl obnoven provoz i ve zbytku asijské části až do města Gebze. Mimochodem tam už se také staví nová linka metra. Rychlé a často jezdící vlaky si rychle získaly zájem veřejnosti a rychlost cestování mezi Evropou a Asií je také řádně oceněna vyšším jízdným než u metra.
Vlaky na mezikontinentální lince Marmaray vypadají spíš jako metro, ale jsou kapacitní a provozují je turecké dráhy TCDD. Část jednotek byla použita také pro nedávno obnovenou linku využívající původního povrchového úseku v evropské části.
Takto vypadala původní zastávka Yenikapi na evropské části železniční sítě. Když se postavil podmořský tunel Marmaray, vlaky tuto trasu opustily, aby se sem v únoru 2024 vrátily s výrazněji omezeným provozem pouze po jedné koleji s výhybnami. Místo druhé koleje totiž vznikla cyklostezka.
Na stávající lince T4 v evropské části, která je spíše takovým Stadtbahnem neboli lehkým metrem (s vysokými nástupišti a částečně vedené v podzemí), obnovili částečně vozový park 14 novými vozidly RTE místní výroby. Původní vozy (ojeté Düwagy původem z Kolína nad Rýnem) zde ale stále jezdí také. A s nimi i novější vozy Hyundai-Rotem. Ve výčtu tramvajových linek nesmí chybět ani historická linka T2 ve vyvýšeném centru evropské části, kde doplnili vozový park nově postavenou replikou s historizujícím vzhledem. A také zatím jediná tramvajová okružní linka T3 v asijské části ve čtvrti Moda s...
Nedávno obnovená vlaková doprava na opuštěném koncovém úseku trati v evropské části je označena jako linka U2. Má 9 zastávek, je dlouhá přes 8 km a ve špičkách by zde měly vlaky jezdit každých 10 minut. Tato trať byla opuštěna poté, co se vlaky přesunuly pod zem a pokračují pod Bosporem do asijské části města.
Na obnovené povrchové trati v centru evropského Istanbulu jezdí stejné elektrické jednotky jako na hlavní mezikontinentální trati Marmaray. Jedná se o jednotky Hyundai-Rotem, kterých bylo pro potřeby městské vlakové dopravy v Istanbulu pořízeno celkem 54 jednotek, z toho 34 desetivozových a zbytek pětivozových. Provoz na obnovené trati pod označením U2 je limitován částečnou jednokolejností.
Část pětivozových jednotek určených pro příměstskou vlakovou dopravu v Istanbulu je vyčleněna pro nově otevřenou linku U2 v centru evropské části, která využívá opuštěný úsek pod otevření tunelu Marmaray. Vlaky opět jezdí na původní koncové nádraží Sirkeci. Na lince U2 je celkem 8 zastávek.
Na koncové nádraží Sirkeci, kde dříve končily vlaky z evropského kontinentu, se po 10 letech vrátily vlaky díky nové lince U2. Na ní jezdí stejné vlaky jako na hlavní lince Marmaray – část z nich získala nový polep s tyrkysovým pruhem. Dálkové vlaky sem už dávno nejezdí. Z asijského kontinentu zajíždějí do Evropy pouze vybrané vysokorychlostní vlaky od Ankary a využívají podmořský tunel Marmaray. Údajně snad jen dva páry vlaků denně z Ankary vedou do evropské části Istanbulu a končí ve stanici Halkali na západním okraji aglomerace.
Nic netušící turisté se fotí před vlastně novou tramvají, která zde nedávno doplnila původní flotilu historických tramvají na lince T2, která vede od náměstí Taksim po pěší zóně k horní stanici podzemní lanovky Tunel. Tato tramvaj poháněná bateriemi nepotřebuje pantograf.
Na rozdíl od nové repliky historické tramvaje je toto vozidlo původní a bylo vyrobeno v roce 1913. Do roku 1961 jezdilo v Istanbulu na zdejší původní síti. O jízdy historickými tramvajemi na lince T2 je velký zájem. Kdo se nevejde dovnitř, může zkusit štěstí zvenku a zdarma.
Historické tramvaje potkáte také v asijské části centra Istanbulu ve čtvrti Moda, kde jezdí okružní linka T3 a na ní přes 60 let staré vozy Rotha z různých východoněmeckých provozů. Tahle tramvaj z roku 1958 dříve jezdila v Jeně. V rámci větší opravy získaly původně červené tramvaje nový zelenokrémový nátěr.
Jednokolejný okruh kopcovitou čtvrtí Moda na břehu asijské části Istanbulu poblíž přístaviště Kadiköy je lemován barevnými betonovými koulemi a trať zčásti vede pěší zónou. Lidé používají historické tramvaje na lince T3 jako takové přibližovalo do kopce a turisté se zde mísí hlavně se seniory.
Metrobusová linka 34 trhá rekordy. Každý den převeze milion lidí a svou rychlostí hrdě soupeří i s metrem. 52 km dlouhá linka napříč hustě osídlenou aglomerací vedená uprostřed dálnice nabízí rychlou jízdu bez kolon, které sužují každý den všechny hlavní istanbulské tepny.
Metrobusová linka 34 funguje už od roku 2007 a už dlouhá léta je ve stejné délce 52 km. Na trase jezdí několik linek, které obsluhují jen část trasy umožňují nastoupit do relativně volného vozidla i v mezilehlých zastávkách. Oproti minulé návštěvě už vozidla nejsou označena číslem linky a písmenným kódem jednotlivé varianty, ale pouze konečnou zastávkou.
Od historického milníku v podobě propojení evropské a asijské železniční sítě podmořským tunelem Marmaray pod Bosporským průlivem uplynulo už 12 let, celá 76 km dlouhá příměstská linka podél mořského pobřeží v evropské i asijské části od Halkali po Gebze byla dokončena až v roce 2019. Nově upravenou trasu částečně používají díky třetí koleji i vysokorychlostní vlaky směrem z Ankary, ukončené většinou již v asijské části v uzlu Sögütlücesme. Některé vysokorychlostní vlaky ale jezdí až do evropské části na konečnou Halkali. Poté, co byl otevřen nový podmořský tunel, byla opuštěna povrchová část...
V posledních třech letech byla výrazně obnovena flotila metrobusů na lince 34. novou vlajkovou lodí je 132 dvoukloubových autobusů Akia Ultra LF 25, které svou délkou navázaly na model Phileas, který zde jezdil nepříliš úspěšně v začátcích této linky od roku 2007. Tyhle hybridní autobusy vypadají nadějněji, i když do některých kopcovitých úseků jim to také moc nejede.
Stále rostoucí zájem o metrobusovou linku 34 vyvolává potřebu stále kapacitnějších vozidel. To splnil tento autobus Akia turecké výroby s netradičním uspořádáním zadních náprav posledního článku. Poslední náprava je natáčecí.
V posledních letech bylo kromě dvoukloubových autobusů Akia pořízeno také 120 čtyřnápravových Otokarů Kent XL o délce 21 metrů, které navazují na původní dodávku 250 autobusů Mercedes-Benz CapaCity. Ty v roce 2007 provoz metrobusové linky 34 zahajovaly (nakupovány byly postupně do roku 2010).
Interiér tříčlánkového velikána Akia pro linku 34, díky kterému došlo k výraznému zvýšení kapacity této extrémně vytížené linky. I když má tento autobus 25 metrů, má pouze čtvery dveře.
Autobusy na metrobusové lince 34 se vrátily do původního stříbrného nátěru. Po nákupu dvou stovek běžných kloubových Mercedesů Conecto ve žluté barvě jsou nejnovější dodávky kapacitních autobusů Otokar a Akia opět stříbrné.
Přestupní uzel Zincirlikuyu, kde končí a začíná část metrobusů od západu i východu, se nachází severně od evropské části centra města a přestoupit tu můžete jak na linku metra M2, tak i novou expresní linku metra M11 na nové istanbulské letiště. Stanice metra se ale jmenuje Gayrettepe. V odpolední špičce se na místo v autobusu stojí dlouhé fronty, mnoho lidí si raději nechá několik autobusů ujet, aby si mohlo na dlouhé cestě sednout.
V posledních 10 letech se také výrazně proměnila flotila istanbulských autobusů. Všechny mají nově žlutý nátěr, do kterého se přebarvily i autobusy jiných dopravců než IETT (ze soukromých dopravců v podstatě zůstal jako hlavní hráč pouze Özel Halk Otobüsü s flotilou zhruba 2100 vozů – tímto dopravcem byl v roce 2022 pohlcen třetí největší subjekt na linkách MHD – Istanbul Ulasim se zhruba tisícovkou vozů). Naopak autobusy používané na metrobusové lince 34 jsou opět stříbrné po vzoru původních Mercedesů, které zde provoz v roce 2007 začínaly a stále jezdí. Tahle extrémně vytížená 52 km dlouhá...
Východní konečná metrobusové linky 34 Sögütlücesme již v asijské části Istanbulu. V plánu je tuto linku prodloužit dál východním směrem. V tomto přestupním uzlu navazuje euroasijská příměstská železniční linka Marmaray, kterou se rychle dostanete z jednoho konce aglomerace na druhý. To samé platí i o metrobusové lince 34, která zvládne ujet celou 52 km dlouhou trasu za necelých 90 minut. V této stanici také začíná většina rychlovlaků do Ankary.
Na některých linkách vyjíždějících z terminálu Kadiköy na břehu asijské části centra Istanbulu potkáte patrové autobusy Güleryüz. Všechny patří soukromému dopravci Özel Halk, který v roce 2022 pohltil třetího největšího dopravce Istanbul Ulasim a nyní má přes 2000 autobusů. Dříve měl každý dopravce svůj barevný nátěr, nově se musely tyrkysové i růžové autobusy převléknout do jednotného žlutého istanbulského nátěru.
Flotila dopravce Özel Halk je obnovována nejčastěji tureckými autobusy Mercedes-Benz Conecto, Otokar či BMC. Takto čilý provoz potkáte v centru asijské části Istanbulu ve čtvrti Moda poblíž přístaviště lodí.
V terminálu Kadiköy potkáte průřez různými značkami i stářím autobusů v Istanbulu – Güleryüz, BMC, Temsa, Mercedes-Benz, Otokar…vše je ale nově žluté. Celkem zajišťuje provoz na linkách istanbulské MHD cca 6000 autobusů.
V roce 2013 pořídil dopravní podnik IETT celkem 300 kloubových autobusů Menarinibus Avancity, kompletovaných v Turecku pod značkou Karsan BM. Část jich jezdila také na metrobusové lince 34, po dodání nových kapacitních vozidel se ale přesunuly na ostatní linky MHD.
Poměrně velkou vzácností v Istanbulu je vidět vysokopodlažní autobus na lince MHD. Tento model BMC Belde 260 CB, který byl vyráběn až do roku 2009, byl zachycen v centru v uzlu Eminönü.
Vedle kloubových autobusů s italskou karoserií Menarinibus bylo v roce 2013 pořízeno také 239 plynových vozů stejné značky, ale ve standardním provedení. Jeden z nich byl zachycen na návazné lince na metro (TM) v severních sídlištích na okraji Istanbulu poblíž autobusového nádraží Alibeyköy.
Ačkoli je informovanost o aktuálních jízdních řádech v Istanbulu velmi chudá, na některých zastávkách najdete takovéto displeje ukazující aktuální příjezdy autobusů i aktuální polohu vozidel v mapě. Zde na severním okraji města poblíž autobusového nádraží Alibeyköy.
Jedním z největších dálkových autobusových dopravců v Turecku je Kamil Koc. Díky spojení s Flixbusem si můžete koupit jízdenky jednoduše v zelené aplikaci, stejně jako na spoje v Česku. Jednou ze zastávek linky z Istanbulu do Bursy je i nádraží Alibeyköy v severozápadní části Istanbulu. Kvůli permanentně ucpaným silnicím a dálnicím uvnitř města vede tato linka do asijské části Istanbulu obskurní objížďkou po severní dálnici daleko za městem přes obří most nad Bosporským průplavem. Ale stále je to asi rychlejší než přímo přes Istanbul. Standardem autobusů na dálkových cestách je uspořádání sedadel 2+1 nebo stevard na palubě, který vám zdarma rozdá nápoje a drobné pochutiny.
I přes již 10 let fungující podmořské železniční spojení Marmaray s velmi krátkými intervaly funguje stále velmi hustá lodní doprava mezi evropskou a asijskou částí Istanbulu. Zde je souhrnný plánek jednotlivých tras. Najít tu správnou loď ale není zas tak snadné.
Původní koncové vlakové nádraží z asijské části Turecka Haydarpasa. Zde dříve končily dálkové i regionální vlaky od východu. Po otevření tunelu Marmaray zůstalo nádraží opuštěné a nyní končí většina vysokorychlostních vlaků z Ankary na terminálu Sögütlücesme. Dál je nutné jet příměstským vlakem Marmaray. Historická budova nyní prochází renovací a podle některých zdrojů by se sem měla vlaková doprava vrátit.
Novou vlajkovou lodí metrobusové linky 34 je 132 pětinápravových dvoukloubových tureckých autobusů Akia Ultra LF 25, na délku původních Mercedesů CapaCity navázaly čtyřnápravové 21metrové Otokary Kent XL v počtu 120 vozů. Zbytek ze zhruba 700členné flotily autobusů tvoří původní Mercedesy CapaCity a novější dvanáctimetrová Conecta z roku 2012 rovněž od Mercedesu. Obnovují se samozřejmě také autobusy na ostatních linkách MHD, asi nepřekvapí, že jde hlavně o turecké značky. Flotila dopravce IETT byla v roce 2017 obnovena 381 standardními autobusy BMC a od roku 2023 je dodáváno 150 tureckých...
Hustá lodní doprava přes Bosporskou úžinu mezi evropskou a asijskou částí centra Istanbulu funguje nadále. Lodní linky jsou součástí MHD a za běžný tarif se za 20 minut dostanete z jednoho břehu na druhý. Dvě společnosti jezdí mezi hlavními přístavišti Kadiköy a Eminönü, resp. Karaköy v souhrnném intervalu 10 minut.
Interiér jedné z lodí, které zajišťují MHD přes Bosporskou úžinu mezi Evropou a Asií. I když po otevření železničního tunelu Marmaray určitě ubyl počet cestujících, nabídka vodní dopravy je v Istanbulu stále velmi pestrá.
Zpět na úvodní stranu reportáží


ZPĚT NA SEZNAM