Ještě před dvaceti lety neměl Izmir kromě skomírající příměstské železnice žádnou kapacitní kolejovou dopravu. Vše zajišťovaly lodě, autobusy a místní mikrobusy, neboli dolmuše. Rychle se zvyšující počet obyvatel a katastrofální dopravní situace přinutila místní radnici i stát k rychlému řešení. Po pěti letech výstavby byla v roce 2000 zprovozněna první a zatím jediná linka metra, která vede skrz centrum východozápadním směrem. Metro bylo na obou koncích postupně prodlužováno a i nyní jsou ve výstavbě další stanice. V centru a na západním konci je metro vedeno pod zemí, v okolí přestupních stanic Halkapinar a Hilal, kde se přestupuje na příměstskou železnici, vede metro na estakádě nad zemí. V nejnovějším koncovém úseku na východě do stanice Evka 3 se opět metro zavrtalo pod zem.

Přístup do stanic střeží turnikety a bdělá stráž - tady si nikdo přeskakovat poměrně subtilní turnikety nedovolí. Jízdné je plně elektronické. Pokud nemáte čipovou kartu Kentkart, veřejná doprava je vám zapovězena. Příjemná ostraha vás však pustí po zaplacení 2 tureckých lir. Čipová karta sice stojí 6 lir, ale po nabití finančního obnosu v některém z automatů a přiložení karty k turniketu máte nejen vstup volný (za 2,25 liry), ale navíc lze do 90 minut zdarma přestoupit na jakýkoli jiný druh veřejné dopravy.

V intervalu 3-4 minuty jezdí na jediné lince izmirského metra dvouvozové jednotky, spřahované až po pěti kusech, čili nejkapacitnější jednotka má 10 vozů. Vozy jsou napájeny ze třetí postranní kolejnice. Starší vozy vyrobila společnost Adtranz, novější jsou od čínského výrobce CSR. Samozřejmostí je klimatizace prostoru pro cestující. Jedna linka metra však čtyřmilionové aglomeraci zdaleka nestačí.

Naštěstí byla v Izmiru poměrně dobře položená železnice, vedoucí od severu podél Izmirského zálivu a také od jihu kolem letiště. Tato příměstská železnice prošla během tří let totální modernizací a v roce 2009 byly otevřeny první úseky. Pomalé a málo frekventované příměstské vlaky byly nahrazeny rychlými elektrickými bezbariérovými jednotkami, které připomínají spíše metro. V současné době fungují dvě linky nového systému nazvaného IZBAN - jižní a severní, které jsou však vzájemně propojeny v úvraťové stanici Alsancak v centru města.

Kapacitní vlaky jezdí v desetiminutovém intervalu a spojují jižní předměstí včetně mezinárodního letiště s centrem a také hustě osídlené severní pobřeží Izmirského zálivu. Vlaky pak pokračují daleko na sever do průmyslových předměstí až do 53 km vzdálené konečné stanice Aliaga. Kolem železničních stanic rychle roste nová vysokopodlažní zástavba. Společnost IZBAN je z poloviny vlastněná tureckými dráhami TCDD a z poloviny městem Izmir.

Souběžně s příměstskou železnicí jezdí po modernizovaných tratích také dálkové a ostatní vlaky, mající konečnou na jednom ze dvou hlavových nádraží v centru města. Příměstská železnice IZBAN je plně integrována do systému veřejné dopravy v Izmiru. Na všech stanicích najdete turnikety a platit se dá pouze čipovou kartou - pokud jí nemáte, zaplatíte ostraze turniketů, která vás na svoji kartu pustí dovnitř.

Na obou linkách IZBAN, které jsou vlastně propojeny do jedné, jezdí třívozové průchozí elektrické klimatizované jednotky, spřahované po dvou nebo po třech. Starší vozy vyrobila španělská firma CAF, na ní navázala v nedávné době dodávka kulatějších a modernějších jednotek od korejského výrobce Rotem. Až devítivozové jednotky jsou při desetiminutovém intervalu velmi kapacitní, přesto jezdí vlaky velmi vytížené - každý den přepraví přes 100 000 cestujících. Jedná se údajně o nejvýkonnější systém příměstské železnice v celém Turecku.

Obrovský úspěch příměstské železnice tkví také v zoufale pomalé autobusové dopravě, topící se v nekonečných zácpách. Společně s metrem a novou železnicí vyrostly také autobusové terminály pro návazné linky. Autobusy ale většinou zajíždějí až do centra Izmiru - jedním z největších uzlů je okolí stanice Konak, kde je také stejnojmenné přístaviště. Lodě jsou totiž významným dopravním prostředkem po celém Izmirském zálivu, který křižuje 24 lodních linek. Také lodě provozuje město Izmir a platí zde městská čipová karta.

Na dvou místech se plánuje výstavba zcela nové tramvajové trati. Jedna samostatná linka by měla fungovat na mohutně se rozvíjejícím severním předměstí Izmiru Karsyaka a navazovat zde na lodě a příměstskou železnici, druhá linka se plánuje přímo v centru Izmiru podél pobřeží a měla by být součástí celkové revitalizace tohoto prostoru. Zatímco první linka dlouhá 9 km se 14 zastávkami už je ve výstavbě, druhá je teprve na papíře.

Autobusová doprava funguje po celém městě a zajíždí i do divoce křivolakých ulic na okolních prudkých svazích - zde také ostatně bují sídlištní výstavba a nedostatečná silniční síť v širším centru pak vytváří každodenní zácpy. Do toho se přimotávají všudypřítomné dolmuše, neboli mikrobusy jezdící v předem stanovených trasách, většinou podél běžných autobusových linek. Kvůli nedostatečné kapacitě autobusů jsou však vítaným doplňkem veřejné dopravy. V Izmiru mají modrozelenou barvu. Autobusy jsou sdruženy v systému nazvaném ESHOT, který zaručuje možnost platit městskou čipovou kartou a bezplatně v rámci časové platnosti přestupovat mezi sebou i na ostatní druhy veřejné dopravy. Většinu městských autobusových linek provozuje stejnojmenný městský dopravce, na části linek mu pomáhá soukromý dopravce Izulas.

Nastupuje se pouze předními dveřmi, na zastávkách je nutné na autobus zamávat nebo si ho odchytit v některém z jízdních pruhů přilehlé silnice. Výstup je také na znamení. Autobusová doprava musí být pro zmírnění důsledků každodenních zácp co nejdynamičtější, proto nečekejte příliš ohleduplné zacházení k cestujícím. K chodníku se prakticky nezajíždí, při čekání na autobus je dobré být ve střehu, jinak vám nezastaví. Také je potřeba bojovat o každý kousek prostoru v přeplněných autobusech. Kvůli nepřetržitému boji doslova o každý centimetr místa v ulicích musí veškerá plynulost a jízdní pohodlí stranou. Jízdní řády na zastávkách nenajdete, výjimečně se na konečných dozvíte číslo linky, někdy i časy odjezdů. Na některých zastávkách v centru jsou ovšem k vidění i digitální infopanely a aktuálními odjezdy jednotlivých linek. Většina zastávek má kvalitní skleněný přístřešek, ovšem většinou bez jakýchkoli informací.

Svézt se můžete různými typy autobusů, většinou ve dvanáctimetrovém provedení. Nejstarší vysokopodlažní vozy jsou od výrobů MAN a BMC, novější nízkopodlažní autobusy pocházejí od Mercedesu, Otokaru nebo BMC. Na některých linkách jezdí také kloubové autobusy, nejstarší typu Mercedes-Benz Conecto, novější Citara od stejného výrobce a nejnovější dodávku kloubových autobusů zajistil polský Solaris. Turisticky i jinak zajímavou linkou je například autobus č. 33, který vyjíždí z autobusového nádraží Konak v centru a šplhá strmými a úzkými uličkami k místní akropoli, neboli zbytku starověkého opevnění, ze kterého je nádherný výhled na celé město. Na lince jezdí ty nejstarší vysokopodlažní MANy, které zvládnou poněkud terénnější trasu.