Sofie (září 2005)

Hlavní město Bulharska je velikostí a počtem obyvatel srovnatelné s Prahou. Narozdíl od Prahy se celá Sofie rozkládá na rovině, která se na jihu náhle zvedá pohořím Vitoša do téměř 2000 metrů nad mořem. Národní park Vitoša čelí o víkendech náporům sofijských obyvatel, kteří se sem jezdí rekreovat městskou dopravou.

Nebýt národního parku, nebyla by hustě osídlená Sofie zrovna atraktivní město, až na několik historických památek v centru. Branou do města je prostor kolem vlakového nádraží na severu, kde najdete i dvě ústřední autobusová nádraží. Vlakové nádraží nedávno dostalo moderní a slušivý kabát v podobě vzdušných plachet, zakrývajících monumentální vchod do odbavovací haly. Nádraží je díky bílým plachtám nepřehlédnutelné již z velké dálky. Hned u nádraží jsou umístěna autobusová nádraží, kam přijíždějí mezinárodní i vnitrostátní spoje. Jedno z nich je tvořeno nepřehledným komplexem přízemních kanceláří jednotlivých dopravců, druhému naopak vévodí velká skleněná budova s hotelem.

Nutno říci, že i když jsme byli v průvodcích všemožně varováni před nenechavými zloději a veksláky, kteří se přirozeně koncentrují na tato místa, po chvíli jsme se tu díky hojné přítomnosti policistů cítili bezpečněji něž na hlavním nádraží v Praze. Policie je na turisticky frekventovaných místech v Sofii opravdu vidět a zřejmě tu budí i dodatečný respekt, takže historky o divokém Balkáně trochu pozbyly platnosti.

V přednádražním prostoru najdete i zastávky městské dopravy, které byly momentálně přestavovány tak, aby lépe navazovaly na moderní vlakové nádraží. Městská doprava je v Sofii díky menší kupní síle obyvatelstva stále velmi využívaná a intervaly jsou poměrně krátké. Provoz končí zpravidla mezi desátou a jedenáctou hodinou večerní, noční doprava neexistuje. Jízdné je pro našince docela směšně, za jednu jízdu bez přestupu zaplatíte 0,70 Lv, což je našich necelých 6 korun. Existují tu také celodenní jízdenky, které Vám ochotně prodají v jedné z mnoha prodejních budek Dopravního podniku.

Ke cti sofijské MHD slouží péče o zastávky, která je narozdíl od ostatních bulharských měst přímo vzorná. Většina označníků v centru obsahuje nejen jízdní řády, ale i plánek MHD. Po cestě jsme také viděli mnoho digitálních označníků, kde se zobrazovalo, za kolik minut která linka přijede. Bohužel na některých těchto zastávkách papírové jízdní řády chyběly.

Odjezdy linek ze zastávek jsou na jízdních řádek značeny obráceně než u nás, tedy na vodorovné ose tabulky jsou hodiny a svisle po sebou jsou uvedeny minuty odjezdu nebo intervaly, které se uvádí poměrně hojně a poměrně volně, například interval 14 - 20 minut vám mnoho neřekne. Na bulharské poměry je to ale stále luxus. Je sice pěkné, že na zastávkách nechybí ani plánky sítě MHD, většinou jsou však tak malé, že je nelze rozluštit ani ostřížím zrakem.

Na okrajích města ale také narazíte na původní zastávkové sloupky, kde je často uvedeno pouze číslo linky a odjezd prvního a posledního spoje. To ostatní mezi tím si už musíte domyslet, lépe řečeno odčekat. Při poměrně krátkých intervalech to ale zas tak strašné není.

Městská doprava v Sofii je laděna do oranžové barvy. Dopravnímu podniku konkurují maršrutky, které využívají přeplněnosti klasické MHD a nabízejí za stejný peníz rychlé a mnohdy pohodlnější spojení pomocí dodávek a mikrobusů. Dost často jsou ale i maršrutky přeplněné tak, že i v malé dodávce uvidíte cestující stát. Maršrutky jsou řádně označeny čísly linek, po kterých jezdí. Jízdní řády však nemají - jezdí kyvadlově a často, a zastaví na přání, kde budete chtít. Vozový park je poměrně moderní.

I když jsou intervaly městské dopravy celkem krátké, v ranní špičce jsme byli svědky totální přeplněnosti všech dopravních prostředků. Zejména autobusy z okrajových sídlišť do centra byly přeplněné opravdu nechutně. Místní obyvatelé jsou však asi zvyklí, navíc tu ještě nemají tolik automobilů, i když ranní zácpy jsou tu k vidění také.

Městskou dopravu tvoří hlavně autobusy, trolejbusy a tramvaje. Metro totiž jedinou linkou pokrývá pouze malou část města - spojuje sídliště na západě s centrem. V metru se platí zvláštními jízdenkami s magnetickým pruhem, jízdné je o trochu vyšší než v povrchové dopravě a přístup černých pasažérů zabraňují turnikety. Metro je pro Sofii poměrně nová záležitost, otevřeno bylo až v polovině devadesátých let. Na jediné trase jezdí šestivozové ruské soupravy z Mytišči. Na konečné stanici v centru Sofie nás zaujal neobvyklý stavební prvek. Při vstupu do podchodu musejí i osoby menšího vzrůstu sklonit hlavu, neboť je tu velmi snížený profil díky reklamním poutačům.

Tramvajová síť je v Sofii poměrně hustá a zasahuje i do okrajových sídlišť. Tramvaje tu jezdí na dvou rozchodech - úzkém a normálním. Tratě dvou rozchodů se v centru různě křižují. Zastávky jsou většinou tvořeny pouze označníky, do tramvají se nastupuje přímo z ulice, když tedy automobily dovolí. Jedna z tratí dokonce prochází pěší zónou, jejímž středem je náměstí s tržnicí, kde se místo ovoce a zeleniny prodávají ve stáncích knihy a mapy. A do toho ruchu se tu mezi stánky prohánějí tramvaje.

I když jsou tratě v dost zuboženém stavu, ještě se po nich dá jezdit. Horší je, že rozporuplný pocit z jízdy páteřní kolejovou dopravou ještě umocňují bulharské tramvaje. Naštěstí tvoří jen část vozového parku. Kromě těchto dvou nebo tříčlánkových pekelných strojů tu jezdí poněkud vyspělejší české tramvaje T6 A2, a to většinou sólo, někdy ve dvojicích. Ty nejnovější mají i digitální informační panely. Pro provoz na normálním rozchodu bylo zakoupeno také několik ojetých článkových tramvají Düwag z Německa, také několika typů. Dokonce jsme viděli i pár sólo vozů s vlečnými vozy z Bonnu. Zahlédli jsme také tramvaj T4, opět zřejmě zakoupenou jako ojetou z některého z německých měst.

Ačkoli se vzhled německých tramvají od jejich nákupu příliš nezměnil, občas si je řidiči upravili k obrazu svému, třeba v jedné z německých tramvají byl na krytu dveřního mechanismu vytvořen černou fixou velmi pěkný plánek trasy linky i s názvy zastávek.

Stařičké ojetiny však stále představují o stupeň lepší cestování než o mnoho mladší bulharské tramvaje. I když některé z nich prošly modernizací, která spočívala v dosazení středního nízkopodlažního článku, původní vozy se stále hojně vyskytují. Netlumící, chrastící podvozky, kontrolérové řízení, mlátící čtyřkřídlé dveře doplňují zajímavé zvuky z motorů při rychlosti vyšší než 30 km/h.

Kvalitu vozového parku doplňují i "kvalitní" návyky řidičů a řidiček, kteří v otevřené kabině pokojně kouří, poslouchají balkánské melodie, které se linou celou tramvají a občas jezdí s otevřenými dveřmi. Při jedné z jízd řidič mírně přejel zastávku i semafor, tak otevřel dveře a začal během vystupování cestujících nerušeně couvat do správné polohy.

Provoz tramvají se v Sofii řídí klasickými "čočkami", semafory pro silniční dopravu mají často jeden užitečný doplněk. Vedle červeného světla bývá ještě digitální počítadlo, které po sekundách zobrazuje, jak dlouho ještě bude svítit červená. U modernějších semaforů je také odpočítáváno, kolik sekund zbývá do konce zelené.

Pokud se rozhodnete cestovat městskou dopravou, opravdu si raději kupte jízdenku, neboť revizoři tu chodí rádi a často. Občas sice vypadají dost nedůvěryhodně, nicméně vše napraví umolousaná modrá vesta, kterou si revizor po nastoupení do vozu vypůjčí od řidiče. Samoobslužný odbavovací systém je v Bulharsku raritou, v ostatních městech mají většinou v každém voze průvodčí. Jízdenku si v sofijských dopravních prostředcích lze označit v jednoduchým mechanických strojcích umístěných mezi okny ve výšce očí. Strojek jízdenku významně proděruje, revizor ji po prohlídce ještě raději přetrhne.

Trolejbusové linky jsou označeny jednocifernými čísly, které se někdy kryjí s tramvajemi. Tramvajové linky jsou však červené a trolejbusové linky jsou modré. Viděli jsme pouze vozidla Ikarus - Ganz, tedy s karoserií kloubového Ikarusu 280. Asi jsou tu posedlí číslováním svých vozidel, tak jsou evidenční čísla o mnoho větší než čísla linek.

Největší podíl na městské dopravě však mají autobusy. U nich je alespoň vidět náznak modernizace vozového parku, kdy byly staré Čavdary, které už v Sofii neuvidíte, nahrazeny buď ojetými autobusy s Německa a Francie nebo novými autobusy z Turecka. Stále jsou ale k vidění červené kloubové Ikarusy 280, některé přestavěné na plynový pohon, což lze poznat díky lahvím, přimontovaným na střeše. Jezdí tu také kloubové oranžové Čavdary z devadesátých let, které díky neúdržbě již vypadají dost opotřebovaně. Velmi se tu daří německým a francouzským ojetinám, což jsou hlavně kloubová vozidla typů Mercedes - Benz, MAN, Renault nebo Heulliez, všechny v oranžovobílém nátěru.

Vypadá to, že v poslední době už jsou nakupována pouze nová vozidla. Sofijské ulice brázdí turecké Mercedesy Conecto, ve standardní i kloubové verzi. Novotou zářící jsou dvanáctimetrové nízkopodlažní autobusy BMC z Turecka, vybavené digitálními panely. Těchto autobusů bylo vidět během krátké návštěvy poměrně dost, můžeme tedy doufat, že to sofijský dopravní podnik myslí s obnovou vozového parku opravdu vážně.

Příměstská doprava v okolí Sofie je řešena jako jinde v Bulharsku pomocí ojetých autobusů či mikrobusů ze západní Evropy. Mnoho soukromých dopravců tu jezdí poměrně často a levně. A hlavně celotýdenně. Na jihovýchodním okraji Sofie jsme zaznamenali větší výskyt ojetých amerických autobusů. Regionální doprava jezdí v Sofii na malá okrajová autobusová nádraží, které je nutné téměř detektivně vypátrat, když chcete jet někam za město.